Šubi dubi Amerika

Tak jsme tu. Po dvanácti hodinách na zemi. Něco Vám řeknu, když si kupujete let přes oceán prostřednictvím kiwi.com a radujete se, jak byl levný, nezapomeňte si zkontrolovat, jestli nejde o nízkonákladový let a jestli vám dají najíst. Ušetříte si dost komplikací.

Dorazili jsme na LAX zhruba v šest hodin večer. Po výběru několika dolarů z bankomatu a rychlé svačince následoval přesun na ubikaci. Zajistit místo, kde strávíme první týden a něco, měla na starosti Anet. Takže jsem na ní nechal i cestu a navigaci. A tak se nám místo standartní cesty taxíkem, uberem nebo lyftem (zdejší konkurence uberu) poštěstil autentický zážitek jízdy autobusem D4, který jede na nejbližší metro. Samozřejmě jsme byli spolu s vystrašenou zmatenou angličankou jediní pasažéři autobusu, kteří právě odněkud přiletěli. Zbytek byli zaměstnanci letiště jedoucí domů z celodenní šichty. Polovina vypadala, jakože ještě za jízdy vydá nejlepší rapovej mixtape letošního roku a ta druhá, jako že ti za jízdy uvaří a prodá Tacos. Ale bylo veselo, o tom žádná.

Naše první adresa nebyla nic, čím by se člověk na potkání chlubil, jak jsem pak za denního světla zjistil. Protože Anet hned po příletu skolila nějaká virózka, tak jsem okolí postupně prozkoumával sám. V samotném domku, který jsme sdíleli s několika lidmi, z nichž dvě holky z Finska byly stálé nájemnice a ostatní se tam střídali jak postavičky na orloji, nebyl problém. Byl tak akorát velký, čistý, plně zařízený. Ale ten nejbrhůd… No zkrátka to nebyla nejlepší čtvrť.

Když jde o dopravu kamkoliv, je vlastně jedno kde v LA bydlíte. Všude to je daleko. A daleko znamená sakra daleko. Když pominu to, že využívat MHD znamená, že jste klesli na dno společnosti a ocitáte se po boku válečných veteránů bez domova a mumlajících pološílených černošek v nočních košilích, tak to prostě není ten nejefektivnější způsob jak se někam dostat. Město je sice pokryto sítí linek autobusů, které doplňuje metro (většinou nadzemní). Když si ale chcete vyjet na pláž do Santa Moniky nebo jenom nakoupit do nejbližšího obchoďáku, počítejte minimálně s 2-3 hodinama na cestě v závislosti na denní době.

Proto jsme si po krátkém rozkoukání pronajali auto. Já jakožto sváteční a velice nezkušený řidič (řidičák jsem si udělal pod nátlakem teprve loni, pozn. autora) jsem z toho měl ohromnou radost. Řídit v jednom z největších měst na světě, když váš poslední šoférský kousek spočíval v dojetí na nákup ze Sosnové do České Lípy a zpět ve víkendovém provozu, to opravdu chcete. Nicméně jsem se k tomu postavil jako chlap a zarezervoval auto přes internetového zprostředkovatele, který nás ve finále obral o sedmdesát dolarů. Jízda po LA a přilehlé části Kalifornie byla překvapivě klidná. Čas strávený v MHD totiž plně nahradil čas strávený v dopravních zácpách. Řidiči jsou tu ale ohleduplní, pravidla jednoduchá, převodovka automatická a na pravoúhlém půdorysu města se vyskytuje málo míst pro složitější dopravní situace než je třeba odbočení.


Díky své mobilitě jsme byli schopni navštívit spoustu skvělých míst, kam bychom se MHD nedostali. Za všechny zmíním jedno. El Matador State Beach v Malibu severozápadně od LA. Samotná cesta tam po Pacific Coast Highway byla požitkem. Po dvou hodinách jsme dorazili na tu nejkrásnější pláž, kterou jsem zatím měl možnost vidět naživo. Pláž leží pod skalnatým útesem a díky tomu je chráněná před ruchem dálnice. Měli jsme za ušima a vyrazili sem v týdnu, takže jsme se vyhnuli davům turistů. Abych se ušetřil krkolomných popisů, přikládám fotky, které budou výmluvnější. O dalších místech, které jsme navštívili v LA a ve zbytku naší cesty, napíšu samostatný článek ve formě výčtu těch nejlepších a nejhorších. (To abych případné čtenáře nalákal na další čtení)


Po týdnu ve čtvrti, kde by se nám spíš hodila španělština a vystřelovací nůž, než angličtina a iphone, jsme se rozhodli přestěhovat. Nejen za lepším, ale taky blíž věcem, které jsme chtěli podnikat ke konci pobytu. Auto jsme si totiž půjčili jen na týden z důvodu omezeného rozpočtu. Naším dalším domovem byl byt, který jsme našli na airbnb. Po přistěhování jsme zjistili, že jdeme z extrému do extrému, což by mohlo být ústředním tématem naší cesty, jak později uvidíte. Byt se nachází v areálu, který je největším obytným developmentem na západním pobřeží USA. Disponuje vlastní ostrahou, bazénem, fitness centrem, kinem a spoustou dalšího. Žijí zde lidé z vyšší a vyšší střední třídy. Areál je tak velký a má svůj vlastní systém ulic, že jsem se v něm nejednou ztratil. Evidentně jsme si polepšili. Byt byl super. Krom díry v okně pokoje, o které jsme si mysleli, že o ní majitelka ví a proto je pronájem tak levný. Opak byl pravdou a míra jejího překvapení, když jsme jí to na konci pobytu sdělili, zhruba odpovídalo tomu jaká nám byla každou noc zima.


V americe jsem se, co se jídla týče, těšil nejvíc na prasárničky. Těm ovšem v LA téměř odzvonilo. Tím, kdo tu udává trendy jsou totiž podobní týpci, jaké potkáte v kavárně na pražské Letné, jak popíjejí café latté s mandlovým mlékem. Koupit si tudíž něco, co není veganské, bez laktózy, bez cukru, bez lepku, bez tuku je celkem těžký úkol. Až si říkám, z čeho to vlastně potom vyrábějí. Ve finále ale i věci s těmito nálepkami jsou výborné a obšťastní nejednoho gurmána. Oproti tomu to, co jsem považoval za sázku na jistotu ve světě gastroprasáren, tedy řetězcové fastfoody, stojí za velké hnědé. Vyjímkou je In-N-Out, který je všechny strčí do kapsy. Snad se nám jednou podaří přívítat ho u nás v pupku Evropy.

S LA jsme se rozloučili stylově, nákupem dobrot na cestu v Little Tokyu. Další zastávkou totiž bylo Las Vegas. Vegas Bejby!!! Jo, přesně taklhle jsem se tam těšil. Byl jsem tam totiž už třikrát na turnaji. Naposledy před deseti lety??!! (Seš starej Jakube) Moje dětské vzpomínky mi tak vystavěly město jako ráj zábavy a požitků. Opak je pravdou. Člověk se mění, dospívá. Město ne. Takže předpokládám, že to tam bylo tak hrozné i dřív.

Po pěti hodinách jízdy (moje nejdelší jízda autem ever), které jsme si na přesun půjčili, vrácení auta a ubytování v hotelu nás čekaly dva dny ve městě neřestí. Potom, co jsme zjistili, že naše teniskové obutí je nepřekonatelným problémem v cestě na jakoukoliv párty ve městě (a to tam zrovna ten večer hrál Diplo!), jsme se rozhodli obětovat sto dolarů na oltář hazardu a zahrát si. Co jiného taky tady. Automaty nás díky stupiditě, na které jsou založeny přestaly po chvíli bavit a tak jsme šli na blackjack. Přečetli jsme si pravidla a hurá ke stolu! Bohužel ne. Pokud totiž nevypadáte na 60, tak po Vás vždycky chtějí nějaké ID. Já u sebe měl občanku, tak ji podávám krupiérce, ta na ni kouká jako husa do flašky. Abych to zkrátil, po kontrole manažerem, cestě na pokoj pro pas, kontrole pasu krupiérkou, kontrole pasu manažerem jsme konečně mohli hrát. Blackjack je hra zábavná, ale při minimální sázce 10 dolárů ji se stovkou vydržíte hrát tak půl hodiny. Pak se jde s prázdnou spát.

Dva dny ve Vegas jsem nakonec přežil a těšil se na změnu, kterou snad poskytne Hong Kong. A změna přišla.


Končíme!


Konečně! Tenhle text jsem chtěl psát minimálně dva týdny dozadu, nicméně čas a čistá hlava pro průchod myšlenek se našel až teď. Teď, když sedím v letadle nad Grónskem směrem do Los Angeles. 

Tohle je první příspěvek do blogu, ve kterém budu popisovat průběh výletu kolem světa. Ale není to one man show a to nejen proto, že tu není Kazma, ale hlavně proto, že se mnou celou cestu absolvuje Anetka. Lépe řečeno je to cesta NAŠE. Proto se nelekejte, že tolikrát budu psát v množném čísle. 

Znáte to. Máte dobrou práci, kde si vyděláte pěkný peníze, dokonce vyděláte i něco bokem, takže nic moc neřešíte. Máte ženu, která Vás ničím nesere, právě naopak. Konečně si po letech pořídíte psa. Zkrátka je Vám fakt dobře. Jediný, co Vás rozčílí je politika a lidi v MHD, tak jezdíte na kole. Teda aspoň doufám, že to znáte. Navíc máte skvělej bejvák, kde si přímo lebedíte… No a u toho bejváku to všechno začalo.
V říjnu nám přišel e-mail od majitelky bytu, kde jsme byli rok v podnájmu, že bude byt prodávat a tak nám nemůže prodloužit smlouvu. Což v praxi znamenalo, do konce roku 2017 se odstěhovat a najít si jiný podnájem (asi ne v tomhle pořadí:)). Pro nás dost šokující zpráva. Byli jsme tam tak pěkně usazení, ideální místo, velikost, dispozice atd. No nic, škoda mluvit. A tak následovalo několik týdnů které by se daly pojmenovat “co dál”. Abych to zkrátil, po zhodnocení následujících vstupních dat:
-za deset let v Praze jsem se 11x stěhoval
-za současnou cenu, kterou platíme za podnájem, seženeme tak akorát garsonku
-je nám pod třicet, ale už jsme celkem zaprděný, chtělo by to nějak vytrhnout
-oba jsme vždycky chtěli cestovat, nebo alespoň nějakou delší dobu žít a pracovat mimo čr
-já už se fakt nechci znova stěhovat
-oba jsme živnostníci, takže nám nikdo hypotéku nedá
-podvanáctý za deset let už je fakt moc :(
jsme se rozhodli, že se teda někam pohneme. Na rok dva se někam upíchneme, nasbírámě nové zkušenosti a pak se vrátíme a třeba se usadíme. Nojo, jenže kam? Možností je tolik, žejo.


A sakra turbulence. Jak já nesnáším lítání!


Máme po světě hodně známých a tak jsme to vymysleli následovně: Pokusíme se jich co nejvíc navštívit, zjistit co a jak. Uvidíme, kde by se nám líbilo a tam se pak třeba vrátíme. A ten seznam známých nám dal trasu kolem světa. Tak je všechny obletíme a pak uvidíme. Klidně se může stát, že nakonec zůstaneme v Čechách. Tahle cesta totiž má letový plán, ale žádný konkrétní cíl.

Wow, cesta kolem světa! Zní to fakt hustě! Spousta lidí na to tak i reagovalo. Já si to začínám uvědomovat až teď. Ale co si budeme povídat, o žádné velké dobrodružství nejde, alespoň z mého pohledu. Neprojíždíme válečné zóny, nespíme ve stanu, pod širákem, ani zavěšení mezi stromy, necestujeme v trabantech, pěšky, nebo na kolech. Celkem nuda. Asi nejdobrodružnější věc na tom všem je to, že jsme všechno hodili za hlavu. Dobrá práce s výhledem na další progres, pryč. Super byt, kde se nám dobře žilo, pryč. V podstatě jsme teď nezaměstnaní bezdomovci na cestě kolem světa. Je to vážně zvláštní pocit, zatím to vstřebávám, protože jak jsem psal v úvodu, nebyl na to čas. 

A to především proto, že jsem se snažil za sebou nechat co nejméně restů v rozběhnutých zakázkách, které po mě v Perfectu zůstaly. Takže poslední měsíc byl vážně hardcore. Nicméně i přesto všechno si sebou vezu dvě vlastní zakázky, protože prostě neumím práci a penězům říkat ne. Takže už jsem ten digitální nomád?

Rozloučit se s prací, bytem a Prahou bylo těžký. Co bylo ale zdaleka nejtěžší bylo loučení s naším ročním pejskem Tequilkou. Možná jí znáte. Nikdy jsme bez ní nebyli tak dlouho a ona bez nás. Doufám, že až se pro ni vrátíme, nebude nasraná. 

Po odstěhování bytu kompletně k rodičům a rozloučení s nima jsme nasedli na letadlo do Kodaně, kde začala naše cesta. Kodaň známe, líbí se nám a dokážeme si představit, že bychom tu žili. Nicméně to byla hlavně přestupní stanice na cestě do států. Čeká nás LA bejby. Velkej svět. Jsem zvědav, co tam na nás čeká. Jak tak koukám na palubní počítač, do cíle zbývá 4846 km a 5,5 hodiny letu. Jdu si dát šlofíka, teda jestli usnu.


1
Using Format